JINÝMI SLOVY ZA JINÝMI PORODY

Převzato ze serveru Unipa

Susan Highsmithová

Susan Highsmithová je spisova­telka, lektorka a poradkyně. Má bakalářský titul v ženských studiích, magisterský titul v poradenství a odborném vedení a doktorát z prenatální a perinatální psychologie. Jejím celoživotním úsilím je sladění psychologické teorie a praxe  s celostním a duchovním věděním.

Copyright © 2016 Midwifery Today, Inc. Všechna práva vyhrazena. zveřejněno se souhlasem Midwifery Today Issue 118, LÉTO 2016. https://midwiferytoday.com/mt-articles/changing-the-language-of-childbirth/ / PH + 1 541 344 7438


Slova, která říkáme, jsou výrazem našeho podvědomého přesvěd­čen­í. Společenská paradigmata můžeme jejich vlastními výrazy upevňovat, nebo můžeme záměrně volit slova jiná a tím tato paradigmata měnit.

T. S. Elliott řekl: „Vždyť loňská slova patří loňské řeči a příští rok zas najdou jiný hlas.“1 Tím hlasem příštího roku musíme být my. Příští rok nastal právě teď a jiný hlas je ten, jenž přisuzuje ženám moc porodit. Tento hlas nám pomůže obnovit naši ženskou moudrost konat to, k čemu nás příroda stvořila, aniž bychom se musely vzdát práva vybrat si, co je pro každou z nás nejlepší.

Je důležité si uvědomit, že systém, který se prosadil v naší společnosti, opanoval i naše myšlení. Pokud ne­přemýšlíme nad tím, co říkáme, hemží se naše řeč výrazy, které nás drží v pasti systému, o jehož změnu tak usilujeme. Rayna Rappová v předmluvě k publikaci Porod a autoritativní vědění upozorňuje, jak je autorita medicíny sociálně konstruovaná. Výstižně popisuje, jak ženy ztratily autoritu tím, že ji postou­pily sociálně konstruované instituci.  „Autoritativní vědění není produktem složitých techno­logií, ani nějaké touhy po všeobecné hierarchii. Je to způsob rozložení mocenských vztahů v prostoru, který zapříčiňuje, že se jakékoli jiné rozložení zdá nemožné.“ (Davis Floydová a Sargentová 1997, vi) Náš běžný slovník udržuje v oslabení moc a autoritu těhotných žen a favorizuje systém, jehož účelem je působit totéž.

Všichni dobře víme, že patriarchát vládne ženám už tisíce let. Podle mého názoru není řešením nahradit patriarchální systém matriarchál­ním, ale dosáhnout vyváženosti mezi tím nejlepším z mužského i ženského světa. Stále ještě k početí potřebujeme jedno vajíčko a jednu spermii, spojení mužského a ženského.

Jak můžeme my ženy, usilující o posílení postavení našeho pohlaví, svou moc skutečně obnovit, aniž bychom se uchýlily k ryze mužskému způsobu myšlení a chování, k genderové válce, kde jedna strana bude chtít přemoci druhou?

Změnou našeho slovníku, kterým se vyjadřujeme o porodu. Moc se mi líbí způsob, jak akt rození po­jme­no­vává španělština. Dar a luz, „přivést na světlo“. Není to nádherné? Dítě se vynoří ze tmy dělohy do světla neznámého světa. V tomto slovním spojení je obsaženo, že ženy přináší světu něco cenného. Angličtině i češtině uniká podstata aktu rození, ale tu znovu nalezneme, změníme-li slovník, kterým popisujeme ten přenádherný dar zrození nového života.

Vizionář Buckminster Fuller řekl: „Žádné změny nedosáhnete tím, že budete bojovat proti současnému stavu. Abyste něco změnili, musíte vytvořit nový model, díky kterému stávající model zastará.“ Chceme-li vytvořit nový model porodu, musíme začít od základů. Musíme začít analýzou naší řeči a myšlení, protože slova, která volíme, vyjadřují naše myšlenky, a ty zase odrážejí naše niterní přesvědčení.

Je všeobecně známo, že každý rok se v USA z celkového počtu cca 4 miliónů porodů přibližně 99 % odehraje v nemocnici (MacDorman 2014). Třetinu tvoří chirurgické porody a většina vaginálních porodů zde proběhne za asistence (záměrně používám tento výraz) farmak a techniky. Ženám se tvrdí, že žádná z těchto intervencí nemá vliv na jejich miminko. Ovšem zkušenosti psychologů, kteří se orientují v prenatální a perinatální psychologii, z jejich mnohaletých klinických praxí dokládají, že okolnosti početí, těhotenství a porodu vliv mají. Tyto rané zážitky se do nás hluboko vtiskávají a my pak celý život trávíme tím, že se snažíme vyrovnat s přesvědčeními, které jsme v této rané fázi přijali za své.

Jak ale můžeme změnit systém, s kterým se matky zjevně ochotně ztotožňují? Kdo pracuje s rodič­kami, může začít prostou změnou slovníku.

Mám pro vás tři návrhy: Za prvé, přestaňte používat slovo „(od)rodit“ rodičku.2 Jediným člověkem, který kdy (od)rodil ženu, která právě rodí své dítě, je pouze a jenom její vlastní matka.

Porod je posvátný a měli bychom mu prokazovat úctu jak našimi slovy, tak i skutky citlivé péče. Těhotné ženy podpoříme už jenom tím, že od nás uslyší, že rodí ony, nikoli že jsou odrozeny někým jiným. Připomíná mi to zážitek z prohlídky porodnice, kde měla má vnučka porodit mé první pravnouče. Sestra nás uvedla do klasického porodního sálu a pronesla: „Tak tady vás pan doktor odrodí.“ V její mysli neexistovala jediná myšlenka, která by přisuzo­vala schopnost porodit ženě, a svým slovníkem zrcadlila, upevňovala a deklarovala své vlastní přesvědčení o medicínském modelu porodu.

Prenatální i perinatální psycholo­gové jsou přesvědčeni, že miminko v děloze má vědomí. Slyší vše, co říká matka, i vše, co matce říká její okolí. Výzkumy ukazují, že sluch začíná plodu fungovat již mezi 14. až 16. týdnem. Po porodu si miminka pamatují pohádky, které jim rodiče četli, a písničky, které jim během těhotenství zpívali.

F. Rene Van der Carr, zakladatel Prenatální univerzity, uvedl v rozhovoru pro film Babies Know: „Dítě v děloze je již myslící bytost. Jeho myšlení není stejné jako tady moje nebo vaše, nicméně neustále vnímá své myšlenky, pocity, postoje a emoce.“ (Van der Carr, 2010) Nenarozené dítě aktivně naslouchá a nechá na sebe působit myšlenky své matky, její pocity, slova a chování. Termín „rodit“ či „přivést na svět“ přiznává zásluhu jak matce, tak dítěti; matka jím deklaruje svou vrozenou schopnost rodit dítě (sloveso spojované s činností vlastní výhradně ženám), a dítě jím dostává zprávu, že je cenné a vítané.

Za druhé, v porodnicích, ale i v porodních domech či doma označujeme za selhání matky, když se jí zpomalí kontrakce nebo úplně ustanou. Konkrétně jde o termíny „nepostupující porod“ či „slabá děložní činnost“. Rodící žena ale nezávodí o postup, ani nepo­dává kvantifikovatelné výkony. Nicméně její tělo reaguje na její pocity či strachy. Jsme savci a organismus savců je nastaven tak, aby dokázal zareagovat na nebezpečné situace buď útokem, nebo útěkem. Představte si třeba srnku, jak se chystá porodit své mládě. Kdyby v tu chvíli z lesa vyběhl vlk, srně se okamžitě zastaví porod. Mládě tedy neporodí a uteče do bezpečí. Její tělo zabrání porodu plodu, dokud nebezpečí nepomine. Srna uteče a ukryje se v houští, kde v klidu porodí své mládě.

Teď si představte těhotnou ženu, jak přijela do porodnice. V otevírací fázi se může porodní proces snadno narušit, zvlášť pokud si žena musí lehnout na záda a nesmí se volně pohybovat. Může mít „syndrom bílého pláště“,  běžnou reakci na prostředí nemocnice nebo ordinace. Může mít strach. Ve strachu její tělo zařídí, aby se dítě nenarodilo, dokud se matka nebude cítit v bezpečí. Pokud se bojí, čípek nebude dilatovat. Zdravotníci se pokusí dát věci do pohybu umělým oxytocinem. Ten vyvolává dlouhé a silné kontrakce, takže žena začne zažívat enormní bolest. Taková situace si samozřejmě žádá epidurál. Pokud všechny tyto zásahy začnou negativně dopadat na dítě, bude se muset provést císařský řez.

Zdravotníci jsou školeni k tomu, aby tlumili bolest a pomáhali s postupováním porodu. Většina z nich ale nechápe, že právě tyto procedury, kterými chtějí pomáhat, ve skutečnosti způsobují komplikace, které pak musejí řešit dalšími zásahy. Podávat léky proto, aby se narodilo dítě, odporuje přirozenému procesu, jak ho vytvořila příroda. Znovu musím zopakovat: urychlující zásahy potlačují přirozenou tělesnou reakci projevující se uzavřením děložního hrdla, aby tělo zabránilo porodu po dobu, kdy se matka cítí ohrožena. Doporučuji, abychom v situacích, kdy žena potřebuje uklidnit a ubezpečit, respektovali zpomalení porodu místo jeho urychlování medikamenty. V tako­vých chvílích bychom měli zpomalit a pomoci jí se cítit uvolněně a v bezpečí.

Za třetí, změňme délku těho­ten­ství z devíti na deset měsíců. Organizace March of Dimes udává, že ideální těhotenství trvá 280 dní (March of Dimes 2016). To je 40 týdnů neboli 10 měsíců – deset lunárních měsíců. Od nástupu puberty až do menopauzy žije žena v lunárním rytmu. Její tělo funguje v lunárních dvacetiosmidenních cyklech. Dítě může být počato jen během krátkého úseku tohoto lunárního cyklu.

Již jsem zmínila, že prenatální psychologové připisují miminkům v děloze vědomé vnímání. Společenské přesvědčení, že těhotenství trvá devět měsíců, je jedno z nejvíce zakořeněných. Lidé si myslí, že každý měsíc má čtyři týdny a devět měsíců, respektive 36 týdnů, je na těhotenství dostatečně dlouhá doba. Miminkům v děloze tedy dáváme najevo, že by se měla narodit už po 36. až 37. týdnu. Matka to může ještě umocňovat tím, že jak se necítí dobře, chce už mít těhotenství za sebou. Má to ale jeden háček: nedonošenost je nejčastější příčinou kojenecké úmrtnosti. Miminka v 36. či 37. týdnu jsou nedonošená. Mozek těchto miminek má jen přibližně tříčtvrteční velikost oproti té, kterou bude mít mezi 39. až 40. týdnem. Nejlepším prostředím pro dítě je matčina děloha po celých čtyřicet týdnů. Pokud ale miminka vnímají, že mají přijít na svět dříve, často tak učiní, byť tím riskují svůj život.

Proto nás vyzývám ke změně našeho myšlení a našeho vyjadřování. Z devíti měsíců udělejme deset. Prokážeme tím respekt k ženskému cyklu, který je odjakživa sladěn s měsícem, a dáme dítěti ideální množství času k vývoji v tom nejlepším možném prostředí: matčině děloze.

Zkrátka a dobře: změňme způsob, jakým o porodu mluvíme, a změníme tak způsob, jakým rodíme.

Zdroje:

  • CDC. 2015. „Births: Method of Delivery:’ Centers for Disease Control, National Center for Health Statistics. Accessed May 23, 2016. www.cdc.gov/nchs/fastats/delivery.htm.
  • Davis-Floyd, Robbie E, and Carolyn F Sargent, eds. 1997. Childbirth and Authoritative Knowledge: Cross-Cultural Perspectives. Berkeley and Los Angeles: University of California Press. Přel. Hintnausová, M.
  • MacDorman. ME et al. 2014. „Trends in Out-of-Hospital Births in the United States, 1990-2012:’ Centers for Disease Control, National Center for Health Statistics. Accessed May 26, 2016. www.cdc.gov/nchs/data/databriefs/db144.htm#x2013;2012.
  • March of Dimes. 2016. „DueDateCalculator:’ March of Dimes. Accessed May 26, 2016. http://www.marchofdimes.org/pregnancy/calculating-your-due-day.aspx
  • Van der Carr, FR. 2010. Interview in Babies Know. DVD. Austrálie.

Přeložila Marie Hintnausová

Časopis Midwifery Today je původně vydáván v angličtině. Midwifery Today, Inc. nezodpovídá za překlady do jiných jazyků, kromě překladů, které jsou zveřejněny na webových stránkách www.midwiferytoday.com. Pro co nejpřesnější obsah doporučujeme vyhledat anglickou verzi článku.

Tento článek byl převzat z Midwifery Today 118, LÉTO 2016


1 V překladu Martina Hilského vydalo Čtyři kvartety nakladatelství Argo v roce 2014.

2 Pozn. překl.: V následujících dvou bodech se americká autorka vymezuje vůči používání výrazů deliver/be delivered (doručit, též porodit) a fail to progress (doslova selhat v postupování porodu). V překladu uvádím analogické nešvary českého diskurzu.

Náušnice – nastřelit nebo propíchnout?

Jako terapeutka Tradiční čínské medicíny a terapeutka kraniosakrální biodynamiky dostávám často otázku zda malým princeznám, které touží po náušnicích je lepší náušnice nastřelit, nebo propíchnout. Je spousta dotazů ohledně napíchnutí „špatného bodu“, případně dotazů ohledně sterility a možnosti infekce u neočkovaných dětí apod. Tak jsem se pokusila vše srozumitelně shrnout.

Náušnice si píchají neočkované přírodní národy z celého světa již tisíce let bez následků, o nějaké sterilitě nemůže být řeč. Tetanus hrozí v případě neošetřovaných hlubokých uzavřených ran, ke kterým nemůže vzduch, protože tetanové bakterie jsou anaerobní, takže pokud by se to na oušku začalo např. podebírat  (což ale při ošetřování např. řepíkem nebo heřmánkem, či prostě potíráním lihem nehrozí), stačí vydezinfikovat a ránu pravidelně čistit, tetanus v tomto případě nehrozí. Jako homeopatikum pro prevenci tetanu je dobře mít doma Hypericum 9CH, dávám ho dětem když si nohu propíchnou rezavým hřebíkem apod., případně ještě na bodné rány Ledum Pallustre 9CH a v případě hnisání ještě Silicea 9CH, s těmito třemi léky a sledováním místa vpichu můžete být v klidu, že tetanus Vás ani Vaše dítko neohrozí.

Co se akupunkturních a reflexních bodů na uchu a ušním boltci týče, moc bych to neprožívala. Zdraví to ohrozí mnohem méně než požití jednoho steaku norského lososa z rybí farmy, nebo hovězího či vepřového nebo kuřátka z velkochovu. Akupunkturní dráhy jsou proměnlivé, během dětství s vytvářejí a vyvíjejí, a i v průběhu dalšího života body různě proměňují velikost a i v případě, že je někde na těle řezná rána nebo nějaké velké hluboké poranění, dráha si většinou najde nové propojení, jelikož se jedná o energii, která prostě potřebuje proudit, a náš vrozený plán léčení se vždy snaží uvést tělo do rovnovážného stavu, prostě si nějakou cestičku najde.

Uznávám, že v každodenním životě dochází různým blokádám akupunkturních drah, přeplněnosti bodů apod., ale to už hovoříme o jiných situacích, a i v těchto případech většinou napravitelných. Co se bodů na uchu týče, ty nejsou vymezeny přesně, každá oblast těla má svoji zrcadlící se oblast na uchu (resp. ruce či noze či vlasové pokožce), nikoli jeden  přesně, a odpovídající bod při obtížích se hledá palpačně, čili pohmatem speciální sondičkou (někteří akupunkturisté používají elektronickou sondu) a po nabodnutí a po nabodnutí je tento bod aktivní maximálně týden, poté přestane účinkovat, a pokud je třeba daný orgán či oblast na těle stimulovat přes ušní body znovu, je třeba po týdnu opět sondičkou najít odpovidající citlivý bod v odpovídající oblasti. Čili pokud se NAPÍCHNE náušnice do boltce, nestane se danému orgánu nic zlého, nemusíte se obávat.

Co se týče nastřelování vs. napichování, pak já bych osobně byla pro napíchnutí, některé lékařky na ORL nebo i dětské lékařky to ještě dělají. Ono se při nastřelení svalová a tkáňová vlákénka roztrhají, kdeýto při vpichu se svalová vlákna rozestoupí a dojde k menšímu poškození tkáně a tudíž menšímu riziku infekce. Existují i hlasy, které se obávají přílišného krvácení při napíchnutí, ale povrchové  krvácení je zdravá reakce organismu na násilný vstup do něj, která zabraňuje infekci proniknout do organismu. Při napíchnutí můžete navíc kromě náušniček, které se v ráně „točí“ použít náušnice, které se dají provlékat sem a tam a tak dále napomáhat léčení tkáně (např.zanesením malého množství léčivé látky – třeba řepíku, heřmánku nebo měsíčkové masti), ale to je jen takový můj názor, podložený vědeckou studií, kterou ale teď bohužel nemohu nikde najít. Asi by se takto náušnice daly napíchnout i v tatérském salonu, kde také musí dbát na sterilitu a kde se např. do obočí nebo do prsních bradavek náušnice musí vpichovat a ne nastřelovat, protože to proste jinak nejde. Je fakt, ze se jedna o maličkost, a tak bych nedělala z komára velblouda.

Já osobně jsem svým holčičkám nedávala jako miminkům náušnice z několika důvodů.  Jednak proto, že se mi zdá, že to je pro deti, třeba po  6.roce věku už méně traumatizující než pro miminka, která opravdu žádnou bolest odnikud neočekávají, a jednak proto, že když zdravé malé děti rostou a všelijak řádí (i holčičky řádí, alespoň ty naše), tak je vetší riziko, ze náušnici někde ztratí, nebo si ji někde o něco zatrhnou, třeba když se poperou s jinými dětmi. A pak jsem si říkala, že je hezké mít na vybranou, zda mít či nemít náušnice, neboť je to přeci jen jejich tělo. Zatím to u nás vypadá tak, že všechny tři holčičky  (10, 7 a 2) by náušnice měly rády, ale na píchání se nehrnou a tak čekám, až bude ten správný okamžik O a už to bude nezbytná věc, mít náušnice.

Tak přeji hodně zdaru při rozhodování a věřte, ýe pokud budete mít hlubokou víru ze srdce, že vše proběhne hladce, tak nejenže bolest bude minimální, ale věřím, že se i vyhnete komplikacím.

Komplikacím jsem řekla??? Jakým komplikacím???

Buďte všichni zdrávi.

Správné přisátí miminka

Co se děje, když se miminko správně přisaje. Kolik prsu vlastně v pusnice má? Ano, celý dvorec. Pak bradavky nepraskají a miminko správně ssaje, a nemá tendenci kuckat apod. 

Nejlépe se tohoto stavu dosahuje při fázi „bondingu“ ihned po porodu, kdy je okamžitě po porodu miminko přiloženo na bríško maminky, a k prsu se může samo „doplazit“ (ano, slyšíte dobře, doplazit, anglicky mluvící k tomu mají dokonce speciální slovní spojení – breast crawl – doslova „prsní plazení“). Takto se miminko přirozeně „přiloží“ k prsu samo, bez cizí pomoci, a přirozeně nalezne tu ideální polohu a způsob. Děje se tak cca do dvou hodin po porodu.

Zdroj: amame.sp

Placenta

Placenta…

…je jediný náš orgán, který tělo dobrovolně vyloučí poté, co splní svůj účel. Věděly jste, že rána v děloze po odloučení placenty může mít až 22 centimetrů v průměru?

Z tohoto pohledu dostávají všechny ty pečující poporodní tradice ještě větší smysl.

Možná bychom se k sobě chovali/y laskavěji kdyby hojící se rána po placentě byla na kůži a my ji mohli vidět. Takhle máme tendenci poporodní hojení brát na lehkou váhu a vlastně ho tak trochu odbývat. Protože co oči nevidí, to srdce nebolí.

Když se k tomu přidruží ještě další rány v podobě nástřihu hráze nebo jizvy po císařském řezu, bolavé bradavky a obtíže s kojením a to nemluvíme o hormonální houpačce, pak může být šestinedělí opravdovým očistcem – a to nejen kvůli odcházejícím očistkům, které nám naši ránu v děloze připomínají někdy i několik týdnů v kuse.

Někdy si říkám, že těhotenství, porod a šestinedělí jsou samy o sobě zázrak, ale co je snad ještě větší zázrak je to, jak to mnohé z nás dokážou zvládnout bez špetky podpory svého okolí!

Vím, že se někdy my všechny po nocích hroutíme a brečíme do polštáře, protože chceme být dobré mámy a ať děláme cokoliv, stejně nás všichni okolo soudí a vyčítají nám, že pořád neděláme dost podle jejich vlastních měřítek. Jednou kojíme moc, podruhé kojíme málo. Ať už porodíme doma nebo císařským řezem v porodnici, vždycky se po nás někdo rád sveze, aby nám dal najevo, že s naším příběhem nesouhlasí.

Často dostáváme rozporuplné rady místo toho, aby nás druzí měli prostě jen rádi…

Někdy by nám nejvíc ze všeho pomohlo kdyby nám někdo jen uvařil čaj a namasíroval nám záda a nechal nás vyprávět svůj porodní příběh.

Jedna věc je totiž odnosit a porodit miminko a druhá je uzdravit se po porodu, pokud je to potřeba.

Dopřejme si čas na uzdravení, protože to, jak prožijeme svá těhotenství, porody i šestinedělí se bude odrážet v našem dalším životě každý den.

Nakonec, kdo by nepotřeboval odpočívat, když jeho tělo zrovna opustil životně důležitý orgán, který vyživoval jeho miminko? 😉

Je toho vážně tolik s čím se novopečená maminka musí vypořádat a je jen na nás, zda se jí v tom rozhodneme pomoci a ulehčíme jí a nebo zda na ni budeme klást nesmyslné nároky a zapomeneme na to, že porod je pořád celkem dost těžká práce, i když může být i orgasmický. Ostatně ne nadarmo se porodu v angličtině říká labour. 🙂

Fotografie via mumsgrapevine.com

zdroj: www.korenykridla.cz