Náušnice – nastřelit nebo propíchnout?

Jako terapeutka Tradiční čínské medicíny a terapeutka kraniosakrální biodynamiky dostávám často otázku zda malým princeznám, které touží po náušnicích je lepší náušnice nastřelit, nebo propíchnout. Je spousta dotazů ohledně napíchnutí „špatného bodu“, případně dotazů ohledně sterility a možnosti infekce u neočkovaných dětí apod. Tak jsem se pokusila vše srozumitelně shrnout.

Náušnice si píchají neočkované přírodní národy z celého světa již tisíce let bez následků, o nějaké sterilitě nemůže být řeč. Tetanus hrozí v případě neošetřovaných hlubokých uzavřených ran, ke kterým nemůže vzduch, protože tetanové bakterie jsou anaerobní, takže pokud by se to na oušku začalo např. podebírat  (což ale při ošetřování např. řepíkem nebo heřmánkem, či prostě potíráním lihem nehrozí), stačí vydezinfikovat a ránu pravidelně čistit, tetanus v tomto případě nehrozí. Jako homeopatikum pro prevenci tetanu je dobře mít doma Hypericum 9CH, dávám ho dětem když si nohu propíchnou rezavým hřebíkem apod., případně ještě na bodné rány Ledum Pallustre 9CH a v případě hnisání ještě Silicea 9CH, s těmito třemi léky a sledováním místa vpichu můžete být v klidu, že tetanus Vás ani Vaše dítko neohrozí.

Co se akupunkturních a reflexních bodů na uchu a ušním boltci týče, moc bych to neprožívala. Zdraví to ohrozí mnohem méně než požití jednoho steaku norského lososa z rybí farmy, nebo hovězího či vepřového nebo kuřátka z velkochovu. Akupunkturní dráhy jsou proměnlivé, během dětství s vytvářejí a vyvíjejí, a i v průběhu dalšího života body různě proměňují velikost a i v případě, že je někde na těle řezná rána nebo nějaké velké hluboké poranění, dráha si většinou najde nové propojení, jelikož se jedná o energii, která prostě potřebuje proudit, a náš vrozený plán léčení se vždy snaží uvést tělo do rovnovážného stavu, prostě si nějakou cestičku najde.

Uznávám, že v každodenním životě dochází různým blokádám akupunkturních drah, přeplněnosti bodů apod., ale to už hovoříme o jiných situacích, a i v těchto případech většinou napravitelných. Co se bodů na uchu týče, ty nejsou vymezeny přesně, každá oblast těla má svoji zrcadlící se oblast na uchu (resp. ruce či noze či vlasové pokožce), nikoli jeden  přesně, a odpovídající bod při obtížích se hledá palpačně, čili pohmatem speciální sondičkou (někteří akupunkturisté používají elektronickou sondu) a po nabodnutí a po nabodnutí je tento bod aktivní maximálně týden, poté přestane účinkovat, a pokud je třeba daný orgán či oblast na těle stimulovat přes ušní body znovu, je třeba po týdnu opět sondičkou najít odpovidající citlivý bod v odpovídající oblasti. Čili pokud se NAPÍCHNE náušnice do boltce, nestane se danému orgánu nic zlého, nemusíte se obávat.

Co se týče nastřelování vs. napichování, pak já bych osobně byla pro napíchnutí, některé lékařky na ORL nebo i dětské lékařky to ještě dělají. Ono se při nastřelení svalová a tkáňová vlákénka roztrhají, kdeýto při vpichu se svalová vlákna rozestoupí a dojde k menšímu poškození tkáně a tudíž menšímu riziku infekce. Existují i hlasy, které se obávají přílišného krvácení při napíchnutí, ale povrchové  krvácení je zdravá reakce organismu na násilný vstup do něj, která zabraňuje infekci proniknout do organismu. Při napíchnutí můžete navíc kromě náušniček, které se v ráně „točí“ použít náušnice, které se dají provlékat sem a tam a tak dále napomáhat léčení tkáně (např.zanesením malého množství léčivé látky – třeba řepíku, heřmánku nebo měsíčkové masti), ale to je jen takový můj názor, podložený vědeckou studií, kterou ale teď bohužel nemohu nikde najít. Asi by se takto náušnice daly napíchnout i v tatérském salonu, kde také musí dbát na sterilitu a kde se např. do obočí nebo do prsních bradavek náušnice musí vpichovat a ne nastřelovat, protože to proste jinak nejde. Je fakt, ze se jedna o maličkost, a tak bych nedělala z komára velblouda.

Já osobně jsem svým holčičkám nedávala jako miminkům náušnice z několika důvodů.  Jednak proto, že se mi zdá, že to je pro deti, třeba po  6.roce věku už méně traumatizující než pro miminka, která opravdu žádnou bolest odnikud neočekávají, a jednak proto, že když zdravé malé děti rostou a všelijak řádí (i holčičky řádí, alespoň ty naše), tak je vetší riziko, ze náušnici někde ztratí, nebo si ji někde o něco zatrhnou, třeba když se poperou s jinými dětmi. A pak jsem si říkala, že je hezké mít na vybranou, zda mít či nemít náušnice, neboť je to přeci jen jejich tělo. Zatím to u nás vypadá tak, že všechny tři holčičky  (10, 7 a 2) by náušnice měly rády, ale na píchání se nehrnou a tak čekám, až bude ten správný okamžik O a už to bude nezbytná věc, mít náušnice.

Tak přeji hodně zdaru při rozhodování a věřte, ýe pokud budete mít hlubokou víru ze srdce, že vše proběhne hladce, tak nejenže bolest bude minimální, ale věřím, že se i vyhnete komplikacím.

Komplikacím jsem řekla??? Jakým komplikacím???

Buďte všichni zdrávi.

Správné přisátí miminka

Co se děje, když se miminko správně přisaje. Kolik prsu vlastně v pusnice má? Ano, celý dvorec. Pak bradavky nepraskají a miminko správně ssaje, a nemá tendenci kuckat apod. 

Nejlépe se tohoto stavu dosahuje při fázi „bondingu“ ihned po porodu, kdy je okamžitě po porodu miminko přiloženo na bríško maminky, a k prsu se může samo „doplazit“ (ano, slyšíte dobře, doplazit, anglicky mluvící k tomu mají dokonce speciální slovní spojení – breast crawl – doslova „prsní plazení“). Takto se miminko přirozeně „přiloží“ k prsu samo, bez cizí pomoci, a přirozeně nalezne tu ideální polohu a způsob. Děje se tak cca do dvou hodin po porodu.

Zdroj: amame.sp

Placenta

Placenta…

…je jediný náš orgán, který tělo dobrovolně vyloučí poté, co splní svůj účel. Věděly jste, že rána v děloze po odloučení placenty může mít až 22 centimetrů v průměru?

Z tohoto pohledu dostávají všechny ty pečující poporodní tradice ještě větší smysl.

Možná bychom se k sobě chovali/y laskavěji kdyby hojící se rána po placentě byla na kůži a my ji mohli vidět. Takhle máme tendenci poporodní hojení brát na lehkou váhu a vlastně ho tak trochu odbývat. Protože co oči nevidí, to srdce nebolí.

Když se k tomu přidruží ještě další rány v podobě nástřihu hráze nebo jizvy po císařském řezu, bolavé bradavky a obtíže s kojením a to nemluvíme o hormonální houpačce, pak může být šestinedělí opravdovým očistcem – a to nejen kvůli odcházejícím očistkům, které nám naši ránu v děloze připomínají někdy i několik týdnů v kuse.

Někdy si říkám, že těhotenství, porod a šestinedělí jsou samy o sobě zázrak, ale co je snad ještě větší zázrak je to, jak to mnohé z nás dokážou zvládnout bez špetky podpory svého okolí!

Vím, že se někdy my všechny po nocích hroutíme a brečíme do polštáře, protože chceme být dobré mámy a ať děláme cokoliv, stejně nás všichni okolo soudí a vyčítají nám, že pořád neděláme dost podle jejich vlastních měřítek. Jednou kojíme moc, podruhé kojíme málo. Ať už porodíme doma nebo císařským řezem v porodnici, vždycky se po nás někdo rád sveze, aby nám dal najevo, že s naším příběhem nesouhlasí.

Často dostáváme rozporuplné rady místo toho, aby nás druzí měli prostě jen rádi…

Někdy by nám nejvíc ze všeho pomohlo kdyby nám někdo jen uvařil čaj a namasíroval nám záda a nechal nás vyprávět svůj porodní příběh.

Jedna věc je totiž odnosit a porodit miminko a druhá je uzdravit se po porodu, pokud je to potřeba.

Dopřejme si čas na uzdravení, protože to, jak prožijeme svá těhotenství, porody i šestinedělí se bude odrážet v našem dalším životě každý den.

Nakonec, kdo by nepotřeboval odpočívat, když jeho tělo zrovna opustil životně důležitý orgán, který vyživoval jeho miminko? 😉

Je toho vážně tolik s čím se novopečená maminka musí vypořádat a je jen na nás, zda se jí v tom rozhodneme pomoci a ulehčíme jí a nebo zda na ni budeme klást nesmyslné nároky a zapomeneme na to, že porod je pořád celkem dost těžká práce, i když může být i orgasmický. Ostatně ne nadarmo se porodu v angličtině říká labour. 🙂

Fotografie via mumsgrapevine.com

zdroj: www.korenykridla.cz