Děti Dětské zdraví Porod Těhotenství Žena Ženské zdraví

Jinými slovy za jinými porody

lidushka

Převzato ze serveru Unipa

Susan Highsmithová

Susan Highsmithová je spisova­telka, lektorka a poradkyně. Má bakalářský titul v ženských studiích, magisterský titul v poradenství a odborném vedení a doktorát z prenatální a perinatální psychologie. Jejím celoživotním úsilím je sladění psychologické teorie a praxe  s celostním a duchovním věděním.

Copyright © 2016 Midwifery Today, Inc. Všechna práva vyhrazena. zveřejněno se souhlasem Midwifery Today Issue 118, LÉTO 2016. https://midwiferytoday.com/mt-articles/changing-the-language-of-childbirth/ / PH + 1 541 344 7438

Slova, která říkáme, jsou výrazem našeho podvědomého přesvěd­čen­í. Společenská paradigmata můžeme jejich vlastními výrazy upevňovat, nebo můžeme záměrně volit slova jiná a tím tato paradigmata měnit.

T. S. Elliott řekl: „Vždyť loňská slova patří loňské řeči a příští rok zas najdou jiný hlas.“1 Tím hlasem příštího roku musíme být my. Příští rok nastal právě teď a jiný hlas je ten, jenž přisuzuje ženám moc porodit. Tento hlas nám pomůže obnovit naši ženskou moudrost konat to, k čemu nás příroda stvořila, aniž bychom se musely vzdát práva vybrat si, co je pro každou z nás nejlepší.

Je důležité si uvědomit, že systém, který se prosadil v naší společnosti, opanoval i naše myšlení. Pokud ne­přemýšlíme nad tím, co říkáme, hemží se naše řeč výrazy, které nás drží v pasti systému, o jehož změnu tak usilujeme. Rayna Rappová v předmluvě k publikaci Porod a autoritativní vědění upozorňuje, jak je autorita medicíny sociálně konstruovaná. Výstižně popisuje, jak ženy ztratily autoritu tím, že ji postou­pily sociálně konstruované instituci.  „Autoritativní vědění není produktem složitých techno­logií, ani nějaké touhy po všeobecné hierarchii. Je to způsob rozložení mocenských vztahů v prostoru, který zapříčiňuje, že se jakékoli jiné rozložení zdá nemožné.“ (Davis Floydová a Sargentová 1997, vi) Náš běžný slovník udržuje v oslabení moc a autoritu těhotných žen a favorizuje systém, jehož účelem je působit totéž.

Všichni dobře víme, že patriarchát vládne ženám už tisíce let. Podle mého názoru není řešením nahradit patriarchální systém matriarchál­ním, ale dosáhnout vyváženosti mezi tím nejlepším z mužského i ženského světa. Stále ještě k početí potřebujeme jedno vajíčko a jednu spermii, spojení mužského a ženského.

Jak můžeme my ženy, usilující o posílení postavení našeho pohlaví, svou moc skutečně obnovit, aniž bychom se uchýlily k ryze mužskému způsobu myšlení a chování, k genderové válce, kde jedna strana bude chtít přemoci druhou?

Změnou našeho slovníku, kterým se vyjadřujeme o porodu. Moc se mi líbí způsob, jak akt rození po­jme­no­vává španělština. Dar a luz, „přivést na světlo“. Není to nádherné? Dítě se vynoří ze tmy dělohy do světla neznámého světa. V tomto slovním spojení je obsaženo, že ženy přináší světu něco cenného. Angličtině i češtině uniká podstata aktu rození, ale tu znovu nalezneme, změníme-li slovník, kterým popisujeme ten přenádherný dar zrození nového života.

Vizionář Buckminster Fuller řekl: „Žádné změny nedosáhnete tím, že budete bojovat proti současnému stavu. Abyste něco změnili, musíte vytvořit nový model, díky kterému stávající model zastará.“ Chceme-li vytvořit nový model porodu, musíme začít od základů. Musíme začít analýzou naší řeči a myšlení, protože slova, která volíme, vyjadřují naše myšlenky, a ty zase odrážejí naše niterní přesvědčení.

Je všeobecně známo, že každý rok se v USA z celkového počtu cca 4 miliónů porodů přibližně 99 % odehraje v nemocnici (MacDorman 2014). Třetinu tvoří chirurgické porody a většina vaginálních porodů zde proběhne za asistence (záměrně používám tento výraz) farmak a techniky. Ženám se tvrdí, že žádná z těchto intervencí nemá vliv na jejich miminko. Ovšem zkušenosti psychologů, kteří se orientují v prenatální a perinatální psychologii, z jejich mnohaletých klinických praxí dokládají, že okolnosti početí, těhotenství a porodu vliv mají. Tyto rané zážitky se do nás hluboko vtiskávají a my pak celý život trávíme tím, že se snažíme vyrovnat s přesvědčeními, které jsme v této rané fázi přijali za své.

Jak ale můžeme změnit systém, s kterým se matky zjevně ochotně ztotožňují? Kdo pracuje s rodič­kami, může začít prostou změnou slovníku.

Mám pro vás tři návrhy: Za prvé, přestaňte používat slovo „(od)rodit“ rodičku.2 Jediným člověkem, který kdy (od)rodil ženu, která právě rodí své dítě, je pouze a jenom její vlastní matka.

Porod je posvátný a měli bychom mu prokazovat úctu jak našimi slovy, tak i skutky citlivé péče. Těhotné ženy podpoříme už jenom tím, že od nás uslyší, že rodí ony, nikoli že jsou odrozeny někým jiným. Připomíná mi to zážitek z prohlídky porodnice, kde měla má vnučka porodit mé první pravnouče. Sestra nás uvedla do klasického porodního sálu a pronesla: „Tak tady vás pan doktor odrodí.“ V její mysli neexistovala jediná myšlenka, která by přisuzo­vala schopnost porodit ženě, a svým slovníkem zrcadlila, upevňovala a deklarovala své vlastní přesvědčení o medicínském modelu porodu.

Prenatální i perinatální psycholo­gové jsou přesvědčeni, že miminko v děloze má vědomí. Slyší vše, co říká matka, i vše, co matce říká její okolí. Výzkumy ukazují, že sluch začíná plodu fungovat již mezi 14. až 16. týdnem. Po porodu si miminka pamatují pohádky, které jim rodiče četli, a písničky, které jim během těhotenství zpívali.

F. Rene Van der Carr, zakladatel Prenatální univerzity, uvedl v rozhovoru pro film Babies Know: „Dítě v děloze je již myslící bytost. Jeho myšlení není stejné jako tady moje nebo vaše, nicméně neustále vnímá své myšlenky, pocity, postoje a emoce.“ (Van der Carr, 2010) Nenarozené dítě aktivně naslouchá a nechá na sebe působit myšlenky své matky, její pocity, slova a chování. Termín „rodit“ či „přivést na svět“ přiznává zásluhu jak matce, tak dítěti; matka jím deklaruje svou vrozenou schopnost rodit dítě (sloveso spojované s činností vlastní výhradně ženám), a dítě jím dostává zprávu, že je cenné a vítané.

Za druhé, v porodnicích, ale i v porodních domech či doma označujeme za selhání matky, když se jí zpomalí kontrakce nebo úplně ustanou. Konkrétně jde o termíny „nepostupující porod“ či „slabá děložní činnost“. Rodící žena ale nezávodí o postup, ani nepo­dává kvantifikovatelné výkony. Nicméně její tělo reaguje na její pocity či strachy. Jsme savci a organismus savců je nastaven tak, aby dokázal zareagovat na nebezpečné situace buď útokem, nebo útěkem. Představte si třeba srnku, jak se chystá porodit své mládě. Kdyby v tu chvíli z lesa vyběhl vlk, srně se okamžitě zastaví porod. Mládě tedy neporodí a uteče do bezpečí. Její tělo zabrání porodu plodu, dokud nebezpečí nepomine. Srna uteče a ukryje se v houští, kde v klidu porodí své mládě.

Teď si představte těhotnou ženu, jak přijela do porodnice. V otevírací fázi se může porodní proces snadno narušit, zvlášť pokud si žena musí lehnout na záda a nesmí se volně pohybovat. Může mít „syndrom bílého pláště“,  běžnou reakci na prostředí nemocnice nebo ordinace. Může mít strach. Ve strachu její tělo zařídí, aby se dítě nenarodilo, dokud se matka nebude cítit v bezpečí. Pokud se bojí, čípek nebude dilatovat. Zdravotníci se pokusí dát věci do pohybu umělým oxytocinem. Ten vyvolává dlouhé a silné kontrakce, takže žena začne zažívat enormní bolest. Taková situace si samozřejmě žádá epidurál. Pokud všechny tyto zásahy začnou negativně dopadat na dítě, bude se muset provést císařský řez.

Zdravotníci jsou školeni k tomu, aby tlumili bolest a pomáhali s postupováním porodu. Většina z nich ale nechápe, že právě tyto procedury, kterými chtějí pomáhat, ve skutečnosti způsobují komplikace, které pak musejí řešit dalšími zásahy. Podávat léky proto, aby se narodilo dítě, odporuje přirozenému procesu, jak ho vytvořila příroda. Znovu musím zopakovat: urychlující zásahy potlačují přirozenou tělesnou reakci projevující se uzavřením děložního hrdla, aby tělo zabránilo porodu po dobu, kdy se matka cítí ohrožena. Doporučuji, abychom v situacích, kdy žena potřebuje uklidnit a ubezpečit, respektovali zpomalení porodu místo jeho urychlování medikamenty. V tako­vých chvílích bychom měli zpomalit a pomoci jí se cítit uvolněně a v bezpečí.

Za třetí, změňme délku těho­ten­ství z devíti na deset měsíců. Organizace March of Dimes udává, že ideální těhotenství trvá 280 dní (March of Dimes 2016). To je 40 týdnů neboli 10 měsíců – deset lunárních měsíců. Od nástupu puberty až do menopauzy žije žena v lunárním rytmu. Její tělo funguje v lunárních dvacetiosmidenních cyklech. Dítě může být počato jen během krátkého úseku tohoto lunárního cyklu.

Již jsem zmínila, že prenatální psychologové připisují miminkům v děloze vědomé vnímání. Společenské přesvědčení, že těhotenství trvá devět měsíců, je jedno z nejvíce zakořeněných. Lidé si myslí, že každý měsíc má čtyři týdny a devět měsíců, respektive 36 týdnů, je na těhotenství dostatečně dlouhá doba. Miminkům v děloze tedy dáváme najevo, že by se měla narodit už po 36. až 37. týdnu. Matka to může ještě umocňovat tím, že jak se necítí dobře, chce už mít těhotenství za sebou. Má to ale jeden háček: nedonošenost je nejčastější příčinou kojenecké úmrtnosti. Miminka v 36. či 37. týdnu jsou nedonošená. Mozek těchto miminek má jen přibližně tříčtvrteční velikost oproti té, kterou bude mít mezi 39. až 40. týdnem. Nejlepším prostředím pro dítě je matčina děloha po celých čtyřicet týdnů. Pokud ale miminka vnímají, že mají přijít na svět dříve, často tak učiní, byť tím riskují svůj život.

Proto nás vyzývám ke změně našeho myšlení a našeho vyjadřování. Z devíti měsíců udělejme deset. Prokážeme tím respekt k ženskému cyklu, který je odjakživa sladěn s měsícem, a dáme dítěti ideální množství času k vývoji v tom nejlepším možném prostředí: matčině děloze.

Zkrátka a dobře: změňme způsob, jakým o porodu mluvíme, a změníme tak způsob, jakým rodíme.

Zdroje:

  • CDC. 2015. „Births: Method of Delivery:’ Centers for Disease Control, National Center for Health Statistics. Accessed May 23, 2016. www.cdc.gov/nchs/fastats/delivery.htm.
  • Davis-Floyd, Robbie E, and Carolyn F Sargent, eds. 1997. Childbirth and Authoritative Knowledge: Cross-Cultural Perspectives. Berkeley and Los Angeles: University of California Press. Přel. Hintnausová, M.
  • MacDorman. ME et al. 2014. „Trends in Out-of-Hospital Births in the United States, 1990-2012:’ Centers for Disease Control, National Center for Health Statistics. Accessed May 26, 2016. www.cdc.gov/nchs/data/databriefs/db144.htm#x2013;2012.
  • March of Dimes. 2016. „DueDateCalculator:’ March of Dimes. Accessed May 26, 2016. http://www.marchofdimes.org/pregnancy/calculating-your-due-day.aspx
  • Van der Carr, FR. 2010. Interview in Babies Know. DVD. Austrálie.

Přeložila Marie Hintnausová

Časopis Midwifery Today je původně vydáván v angličtině. Midwifery Today, Inc. nezodpovídá za překlady do jiných jazyků, kromě překladů, které jsou zveřejněny na webových stránkách www.midwiferytoday.com. Pro co nejpřesnější obsah doporučujeme vyhledat anglickou verzi článku.

Tento článek byl převzat z Midwifery Today 118, LÉTO 2016

1 V překladu Martina Hilského vydalo Čtyři kvartety nakladatelství Argo v roce 2014.

2 Pozn. překl.: V následujících dvou bodech se americká autorka vymezuje vůči používání výrazů deliver/be delivered (doručit, též porodit) a fail to progress (doslova selhat v postupování porodu). V překladu uvádím analogické nešvary českého diskurzu.

Similar Posts